Braniborsko nesmí chybět na vašem bucket listu

Berlín je úžasné město plné atmosféry, života, historie a různorodých prostorů. Každý ale občas potřebuje pauzu a změnu prostředí a nebudu vám lhát, po roce a půl ve stejném rohu našeho berlínského bytu bylo načase zase trochu objevovat. Proto bylo Braniborsko, či německy Brandenburg, ideální volbou. Za týden s kampaní #Rajzujeme jsme zvládli hned dvě koupání, nádherné zámky a cihlové kláštery, i trochu industriálu.

Už je to nějaký ten pátek, co jsem měla zeměpis a jak se říká, opakování je matka moudrosti. Proto si nejdříve zopakujeme, že Německo je spolková republika, což znamená, že jako stát je složeno z 16 spolkových zemí. Jednou z těchto zemí je právě Braniborsko, další je například Berlín. Braniborsko tvoří jakýsi "donut" okolo Berlína (stejně jako např. u nás je hlavní město Praha obklopena po všech stranách Středočeským krajem, je Berlín dokola obklopen Braniborskem). Braniborsko bylo součástí Východního Německa a hlavním městem je Postupim, nebo německy Potsdam. Pokud si nejste jisti, doporučuji mrknout na mapu či obrázek a bude všechno jasné. A můžeme začít!

Petra Voráčková, známá pod svým pseudonymem restlesschild, žije již nějakou dobu v Berlíně. Proto pro ní bylo příjemnou změnou opustit svůj rajón a vyrazit do Braniborska. Za necelý týden nasbírala mnoho zážitků, o které se s vámi podělí v následujícím reportu z cest.

Postupim - Most Špionů

Postupim (Potsdam) je nádherné město, které v mnoha ohledech válcuje Berlín. Od nás ze Západního Berlína je člověk v Postupimi, díky skvělé dostupnosti pomocí linek S-Bahn, za tři čtvrtě hodinky. Po příjezdu na zdejší hlavní nádraží se nabízí hned několik možností, jak trávit čas - projít si rozkošné uličky centra a kochat se výkladními skříněmi zdejších obchodníků, vystoupat na vrchol kostela Svatého Mikuláše, nebo zamířit rovnou do areálu zámku Sanssouci, což byla naše volba. Právoplatně proslulý zejména svými zahradami, zámek Sanssouci nabízí spoustu prostoru pro nekonečné procházky. Pozorování kachen a labutí odpočívajících okolo fontány střídalo stoupání po terasách až k budově zámku nebo obdivování krásy zrekonstruovaného historického větrného mlýnu. Pokračovali bychom i dál návštěvou areálu Oranžerie nebo Nového Paláce, o které víme, že stojí za to již z předchozích návštěv, čas nás ale trochu tlačil a byl čas vyrazit zpět do centra nakoupit potraviny na piknik. Hlavním bodem naší návštěvy byl totiž Glienický most (Glienicker Brücke) nacházející se v severovýchodní části Postupimi. Tento téměř 130 metrů dlouhý most již přes sto let spojuje Braniborsko a Berlín. To také znamená, že spojoval tyto dvě země (v dané době době spíše dva rozdílné světy) období studené války a stal se tak tedy jedním z hraničních přechodů mezi Východním Německem a Západním Berlínem. Díky této strategické, ale méně nápadné pozici se stal místem několika vzájemných výměn špionů mezi Sovětským Svazem a Spojenými Státy. Na motivy první z těchto výměn byl v roce 2015 natočen film “Most Špionů” s Tomem Hanksem, který jsme v rámci přípravy shlédli a který doporučuji, pokud jej ještě nemáte na seznamu. K mostu jsme z centra Postupimi zamířili na vypůjčených veřejných kolech a za necelých patnáct minut jsme již přejížděli kovovou linii, indikující dnes historickou hranici mezi spolkovými zeměmi. Bez této čáry a několika informačních cedulí v okolí mostu by si člověk dnes jen těžko všiml, že překračuje hranici, nebýt snad jen dvou odlišných odstínů asfaltu na silnici (o každou polovinu mostu se stará jiná spolková země). Usadili jsme se na kovové molo pod mostem, vybalili piknik a pozorovali měnící se oblohu přicházejícího večera, zatímco můj foťák svědomitě pracoval na timelapse. Glienický most je jednou z těch památek, o které musíte trochu vědět předem, proto zde nebylo moc turistů. Zdejší klid a ticho, prolomené jen šploucháním řeky Havola a občasných lodí projíždějících pod mostem, se proto zcela vybízelo pro zamyšlení nad historií a nad tím, jak jen pouhých 35 let zpátky bylo toto dnes liduprázdné místo svědkem světových událostí (třetí výměny špionů, mezi kterými byl i špion československého původu). To, jak hrozně “normální” tento most dnes je, je svým způsobem šokující. Po setmění jsme ještě zkusili udělat pár nočních fotografií a následně vyrazili na kolech zpět na nádraží - bylo třeba načerpat energii na další dny.

Návštěvnický důl F60

Druhý den nás totiž čekala dlouhá cesta na jih Braniborska ke zdejší unikátní památce, návštěvnickému dolu F60. Znám také jako “ležící Eiffelovka”, F60 je bývalý skrývkový most, který sloužil k povrchové těžbě hnědého uhlí. Pokud vám stejně jako mně chybí slovíčka k tématu těžby uhlí a nemáte nejmenší ponětí, co to je skrývka, nezoufejte. Za prvé si na místě můžete půjčit audio-průvodce v češtině, za druhé vlastně ani nemusíte zcela pochopit, jak přesně tento kolosální stroj fungoval, abyste si návštěvu užili. Při rozměrech 502 (délka), 204 (šířka) a cca 80 (výška) dominuje tento ocelový obr krajině a vyráží dech čistě jen svými rozměry. Při návštěvě se navíc můžete podívat do jeho “útrob” a vystoupat až na jakousi vyhlídkovou plošinu ve výšce 80m. Odtud se skýtá krásný rozhled na Lužici (Lausitz) a zdejší lesy a jezera (v okolí roste nová rekreační oblast s písečnými plážemi). Dbejte prosím na to, že návštěva skutečně není vhodná pro lidi se strachem z výšek, neb kovová konstrukce mnohokrát nabízí výhled skrze otvory přímo pod vás a připomíná tak nesmírnou výšku tohoto enormního stroje. Dvě věci, které mě zaujaly, ale neměli jsme je šanci vyzkoušet na vlastní kůži jsou možnost spuštění se z výšky cca 60m na laně (což dle mého názoru krásně kombinuje informativní prohlídku s trochou zaslouženého adrenalinu) a možnost vidět důl ve večerních hodinách, kdy se údajně důl mění na umělecké dílo s hudbou a barevnými světly. Ať už se vám podaří dorazit v jakýkoliv čas, F60 může být velice zajímavou zajížďkou na vaší příští cestě do Berlína.

Tropical Islands

A když už jsme u zajížděk na cestě do Berlína - jednou z těch nejslavnějších v Braniborsku je bezesporu areál resortu Tropical Islands. Obří hala, ve které se resort nachází, byla zbudována v roce 1996 za účelem výroby vzducholodí. Než bylo ale možné s výrobou začít, dostala se firma, která halu vybudovala do finančních potíží a vzápětí v roce 2002 zkrachovala. Nabízela se tedy otázka, co se skutečně ohromnou halou udělat - a já osobně považuji výsledek za velice kreativní a zábavné využití prostoru. Pokud například rádi cestujete, ale současná světová situace již více jak rok není zcela nakloněna cestování na skutečné tropické ostrovy, můžete si užít alespoň jejich imitaci nějakých 60 kilometrů od Berlína (a cca 300 km od Prahy). Zdejší vzduch je dostatečně vlhký a rostliny dostatečně skutečné, abyste mohli hlavu přesvědčit o tom, že jste na dovolené v nějakém tropickém ráji. Jako bonus se uvnitř haly nemůžete spálit a celkově je v resortu menší horko, než si já pamatuji ze svých několika setkání se skutečnými tropickými ostrovy. V mnoha ohledech je Tropical Islands ideálním místem pro rodiny s dětmi (nabízející velké množství skluzavek a atrakcí), my jsme si návštěvu ale užili i jako pár. Pročvachtali jsme se během odpoledne skoro všemi dostupnými bazény a to jak v interiéru tak v exteriéru, vyzkoušeli hned dvě z několika zdejších restaurací a procházkou objevovali všelijaká zákoutí, která nás nepřestala překvapovat. Ať už to byli živí plameňáci, nebo replika rádoby pirátské vesnice ve stylu Port Royal, Tropical Islands vás krásně zabaví na celý den. Z kapacitních důvodů jsme bohužel neměli možnost v areálu přespat, určitě se ale chceme pro tuto zkušenost v budoucnosti vrátit, protože možností je hned několik (krásný stan v “kempu”, pralesní chatka, nebo pokoj v pirátské noclehárně). Navíc i jen naše večerní koupání připomnělo, že v mnoha aquaparcích člověk nemůže zůstat po setmění - a barevné atmosferické osvětlení areálu v noci skutečně přidává návštěvě ještě několik bodů. Trochu kýč, ale především zábava, Tropical Islands by vám neměl chybět na seznamu, pokud se rádi šploucháte ve vodě, nebo jako já milujete všemožnou tropickou zeleň.

Klášter Chorin

Další dny kampaně #Rajzujeme mě zavedly na sever od Berlína, tentokrát již bez přítele, který odjel slavit narozeniny svého bratra. První den této sólo-části obsahoval návštěvu kláštera u městečka Chorin. Nebudu vám lhát, když člověk pracuje v turismu a orientuje se zejména na Evropu, vidí za svůj život nespočet všelijakých klášterů a opatství a proto jsem návštěvě moc nedávala. Klášter Chorin (Kloster Chorin) ale velice příjemně překvapil a to hned z několika důvodů. Za prvé jsem osobně milovnicí cihlových staveb a toto bývalé cisterciánské opatství je cihlové od paty až k hlavě. Nejen to, ale ve sklepení se také nachází expozice o životě zdejších mnichů (pokud používám špatný termín tak odpusťte, ale nejsem zběhlá v křesťanské terminologii a už vůbec ne napříč třemi jazyky :o), kteří se mimo jiné věnovali výrobě těchto cihel. Člověk zde tedy může vidět nejen formy na obyčejné cihly, včetně historických cihel s otisky rukou či chodidel, ale i dekorativní cihly s ozdobnými elementy. Kromě cihel jsem také ocenila právě zdejší expozice, které informativním a moderním způsobem vysvětlují, jak fungoval provoz kláštera, jak byli zdejší obyvatelé schopni žít soběstačně a jak celkově život zde vypadal ve středověku. Dalším moderním prvkem návštěvy bylo využití aplikace pro chytré telefony (v areálu je všude dostupná Wi-Fi zdarma), která v několika místech kláštera nabízí náhled do virtuální reality a na 3D modelu ukazuje jak by výhled z tohoto bodu vypadal v dobách provozu kláštera. Já měla ještě exkluzivní možnost se díky individuální prohlídce s velice milou paní z kláštera podívat na “střechu” (spíše strop) hlavní lodi kláštera a vidět tak úžasnou budovu zase z jiného úhlu. Kromě čistě turistické návštěvy můžete v prostoru zažít například koncert nebo výstavu. Je vidět, že organizátoři se starají o bohatý kulturní program i v těchto složitých časech a já osobně si umím představit, že večer s kvalitní hudbou odrážející se o stěny bývalého cihlového kostela může být velice příjemným trávením letního večera. Jako poslední si dovolím zvýraznit zdejší klášterní kavárnu, jejíž kapučíno a rybízový koláč mi velice zpříjemnily čekání na konec náhlého deště.

Zámek Rheinsberg

Z kláštera jsem se vydala rovnou směrem na obec Rheinsberg. Již zmíněný déšť se bohužel rozhodl vrátit, takže místo večerních procházek jsem si dala relax na hotelu a šla brzy spát, abych zvládla následující den tzv. “sunrise mission”. Osobně nejsem velkým fanouškem focení za východu slunce, zde mělo ale ranní světlo vycházející za budovou zámku skutečně atmosféru. Zámek Rheinsberg (Schloss Rheinsberg) se nachází na břehu jezera Grienericksee a jeho odraz v klidné vodě nad kterou se honila lehká ranní mlha vysvětlil, proč byl tento palác oblíbeným sídlem Fridricha Velikého. Po ranním fotografování jsem se vrátila zpět na hotel, kde jsem před snídaní stihla ještě několik bazénů. Byla jsem totiž zcela náhodou ubytována v Seehotelu Rheinsberg, který stojí za zmínku čistě proto, že je to největší německý bezbariérový hotel, který byl postaven speciálně pro lidi s tělesnými postiženími. Pokud tedy máte ve svém okolí někoho, koho by podobné zařízení mohlo zajímat (týká se i třeba seniorů s omezenou mobilitou), určitě omrkněte jejich web. Já jsem zhltla snídani a vyrazila zpět na zámek, tentokrát již na pořádnou prohlídku. Opět s audioprůvodcem (tentokrát anglicky) jsem si prošla všechny výstavní místnosti plné klasického zdobeného nábytku, maleb, zrcadel, fresek a dalších zámeckých klasik. Občas je moc fajn si od každodenního stresu trochu oddechnout u poslechu intrik a zamotaných vztahů starých šlechtických rodin. Po návštěvě jsem cvakla ještě pár obrázků paláce a následně vyrazila trochu prozkoumat obec Rheinsberg jako takovou s hlavním cílem nalézt oběd. Rheinsberg je kouzelný i mimo zámek, takže celkově návštěvu této oblasti vřele doporučuji. I moje mise byla úspěšná a zanedlouho jsem již s krabicí pizzy vesele klusala zpět k autu, abych zvládla návštěvu poslední položky na mém seznamu…

Křišťálově čistá voda jezera Stechlinsee

Byl totiž čas na jezero! Jezero Stechlin (Stechlinsee) je ideální příležitostí na pořádnou koupačku a bezstarostné válení se u křišťálově čisté vody. Chytře vymyšlený systém parkování v blízkosti, ale ne bezprostřední blízkosti jezera mě zavedl i skrz kus obce Neuglobsow, která se pyšní množstvím rozkošných chat a budov (takové ty s dřevěnými trámy na vnější straně budov, nemůžu přijít na to, jestli má tato architektura nějaký speciální název :o). Samotné jezero pak nabízí písečné břehy, pár stánků s občerstvením a hlavně božský klid. Po týdnu zběsilého ježdění z místa na místo a z náhlého množství vjemů (nevím jak u vás, ale můj mozek si za poslední rok dost odvykl vnímat nové věci) bylo skutečně vítané prostě jen chvíli ležet, nechat čerstvý jezerní vánek foukat na mou kůži a čas od času se smočit v čerstvé vodě. Podle informací, které jsem si vyhledala, je údajně Stechlinsee domovem endemického druhu ryby, sama jsem jej ale i přes dobrou viditelnost při potápění nezahlédla. Možná, že potápěči, kteří kousek ode mě začali lekci od zdejší potápěčské školy, měli větší štěstí. Stechlinsee je každopádně tedy i ideálním místem pro všelijaké aktivity, ať už jde právě o potápění, turistiku, nebo různé vodní aktivity. Tato osvěžující návštěva byla ideální tečkou za týdnem stráveným objevováním Braniborska.

Nebýt této kampaně, tak se na řadu těchto míst sama od sebe asi nepodívám. Je těžké si vybrat “klášter” nebo “velké kovové industriální cosi” jen tak, bez předchozí znalosti nebo bližších vědomostí. Já si ale upřímně užila návštěvu skutečně všech míst, která byla na mém seznamu pro tuto kampaň. A to chci předat i vám. Pokud se F60 objeví, jako vhodná zastávka na vaší trase, nebo po několikáté návštěvě Berlína zatoužíte po něčem novém, s žádnou z těchto položek nemůžete šlápnout vedle. Proto si je projděte po svém, uložte si je do svých map a bucket listů a až na místech budete, označte mě na fotkách. Budu se moc těšit!

Objevte Braniborsko